Pomozte opuštěným a nechtěným kočkám

O Barunce

Příběh který bych Vám chtěla vyprávět,je docela obyčejný.
Je o kočičce která neměla sáhodlouhý rodokmen,nebyla čistokrevná a urozená,přesto byla neobyčejná,‭ ‬vyjímečná,‭ ‬kouzelná.

Jednoho mrazivého večera jsem vyšla na verandu a volala domů našeho kocourka Mulíčka.Z dálky jsem slyšela mňoukání které přicházelo ze zahrádek,které byly hned naproti našemu domu.
Nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost,protože kočiček se v okolí našeho domu pohybovalo víc a tak‭  ‬jsem si myslela,že tam má Mulíček nějakého kamaráda.
Když jsme měli jít spát a já viděla jaký je venku mráz,nedalo mi to a vyšla jsem opět na verandu a zavolala.Mňoukání se ozvalo zase.To už se mi nezdálo samo sebou a tak jsem se vypravila jako nějaký lupič prozkoumávat cizí zahrádky.
Volala jsem a mňoukání se stupňovalo to už jsem si byla jistá,že mě dotyčná kočička‭  ‬přímo volá.
Brzy jsem ji našla,byla zavřená do‭  ‬jednoho foliovníku.Igelitový přístřešek byl různě zabezpečen,ale mňoukání které se z něho ozývalo bylo tak úpěnlivé,že jsem se musela dovnitř stůj co stůj‭  ‬prakticky jsem se tam vloupala.Říkala jsem si přece tě tam v tom mrazu nemůžu nechat.
Když jsem se dostala dovnitř naproti mi běžela asi půlroční bíločerná kočička.Na holé hlíně měla položenou hadru a vedle mističku se zmrzlým mlékem.
Myslím si,že si koťátko chtěli vzít domů děti‭  ‬a rodiče to nedovolili tak ho‭ „‬ubytovali“alespoň takhle.
Když kočička zjistila,že může ven a je svobodná vyběhla tak rychle,že jsem si sotva stačila všimnout jak vypadá a byla pryč.Volala jsem ji,ale neukázala se.Šla jsem tedy domů.
Po chvilce jsem snad ze zvědavosti,nebo v nějakém tušení vykoukla z okna a ona tam byla.Seděla před našim domem a dívala se přímo na mě.
Šla jsem ke dveřím,‭ ‬zavolala na ni a ona přišla.
Doma dostala nabaštit a trochu teplého mlíčka,když to všechno spořádala ani se nějak moc nerozhlížela,ani neprojevila sebemenší strach z našich dvou psů,kteří jí zvědavě očichávali,chovala se jako by byla doma.Lehla si na židli a hned usnula.
Sama si vybrala domov kde chtěla žít a nám nezbylo než její volbu respektovat.Zůstala u nás.
A tak jsme měli naši první opuštěnou kočičku,které jsme dali jméno Barunka.
Jak se dá tušit Barunka si u nás rychle zvykla a my jsme si velmi rychle zvykli na ni.
Náš kocourek Mulíček jí přijal hned pod svoji ochrannou tlapku,vůbec nebyl uražený,že se mu doma objevila nová a úplně cizí kočička.Byli jako sourozenci,spali v jednom klubíčku,jeden druhého umýval a klidně jedli i z jedné mističky.
Jak šel čas Barunka rostla a stala se z ní stala velká a krásná slečna.Přišlo jaro a i Barunka si našla svého prince a rozhodla se že bude maminkou.Byli jsme připraveni,jí tuto radost dopřát,protože jsme věděli,že kočička s tak velkým a laskavým srdíčkem bude vynikající maminka.
Jenže člověk míní a pán Bůh mění,nevím co se stalo,ale koťátka z nějakého důvodu ještě v Barunce zemřela a tak následovala těžká a velmi náročná operace.Naštěstí vše proběhlo tak jak má.‭
Ze začátku byla Barunka divná snad smutná,ale nakonec vše dobře dopadlo‭  ‬a Barunka se nám brzy uzdravila a snad i zapoměla.
Stala se z ní správná hospodyňka,která pomáhala prakticky při všem.Zbožňovala když mohla kontrolovat pořádek ve skříních a když jsem jí řekla‭ ‬-‭ ‬pojď půjdeme najít pro holky ponožky do šuplíku,hned běžela a s vervou se vrhla k šuplíku a pacičkou přehrabovala ponožky a vybírala,které by byly ty nejlepší.Někdy jí to tak zmohlo,že si zalezla do skříně a prostě tam usnula.
Hrozně ráda pomáhala i na zahradě,když zjistila,že jsem venku a pokouším se o vypletí záhonu,vždy přiběhla a radila,který plevel vytáhnout a nebo to pojala po svém a prostě si do záhonku lehla a převalovala se z bočíčku na bočíček a říkala podívej takhle se to dělá a né s motyčkou to jsou mi nápady‭ – ‬motyčka.
A v kuchyni to byla učiněná kuchařka,tak ochutnávat a radit dokázal jen málo kdo.Nejraději měla,když se připravoval pohár pro děti,milovala šlehačku.I když tvrdě spala a uslyšela sprei se šlehačkou,hned běžela a už z dálky volala počkejte na mě,musím tu šlehačku skontrolovat,co kdyby byla zkažená,přece to těm dětem nemůžete dát‭ !
Ale přišli i těžké chvilky,nejprve to vypadalo jako obyčejné nachlazení,ale když běžná antibiotika nezabírala,přišlo další vyšetření a to odhalilo Toxoplasmosu,ale společně jsme zvládli i tuto těžkou nemoc.
Barunka moc ráda chodila ven procházela se po zahradě a jak už to u kočiček bývá,proháněla ptáčky a chytala i myšky,které často nosila jako přilepšení do rodinného rozpočtu.Jednoho večera jsem ji jako každý den volala domu,ale Barunka nikde,neustále jsem se vracela na verandu‭  ‬volala,ale nikdo nepřišel‭ – ‬bylo to na Sylvestra.Druhý den jsem chodila a všade ji volala s hrůzou a svírající bolestí na prsou jsem procházela okolí silnice,ale nikde nic.Po Barunce se slehla zem.Trvalo to týden a potom jednoho dne,když jsem volala našeho kocourka vidím jak od branky po vyházené cestičce běží,běží domů.
Hned dostala baštit a misku s teplým mléčkem,které milovala,ale od všeho si jen tak zobla a šla spát.Byla jsem šťastná,že je zase doma a v pořádku.Po pár hodinách se probudila,vyskočila na topení,ale nějak divně seděla,hlavičku měla skloněnou a z pusinky ji kapaly sliny.Na nic jsem nečekala a volala na veterinu,když jsem našemu doktorovi vysvětlila co se stalo,řekl mi ať na nic nečekám a hned ji přivezu.
Diagnoza byla tragická,selhání ledvin a jater.Ten týden musela být někde zavřená,asi někam hrůzou zaběhla při těch nesmyslech jako jsou rachejtle a všemožné ohňostroje.Celý týden byla bez jídla a pití.
Nevzdali jsme to,začal boj o život.Barunka odmítla přijímat potravu a vůbec nechtěla pít.Řekla jsem jí holka nedá se nic dělat,umřít tě teda nenechám ať se ti to líbí nebo ne.Vzala jsem stříkčku a týden,‭ ‬den co den pravidelně každé dvě hodiny ve dne v noci dostávala Barunka jíst namixované jídlo a pití pomocí stříkačky.Moc ráda nebyla,ale snášela to docela dobře.Po týdnu nastal zlom a Barunka začala jíst‭ – ‬vyhráli jsme.
Před rokem a půl jsme učinili závažné rozhodnutí,a přestěhovali se.Stěhovalo se pět koček,tři psi,dvě zebřičky a jeden osmák.Hlavní důvod byl ten,že tou dobou jsme během tří let přišli o čtyři kočičky,které přejelo auto.Nebydleli jsme hned u silnice a já jsem nikdy nechápala co je na tu stranu táhne,ale nechtěla jsem kočky na celý život zavírat doma,pobyt venku byl pro ně něco co jim nešlo odepřít,ale když jsem si přinesla domů poslední mrtvou kočičku Sisinku,řekla jsem dost!Tady už žít nebudeme.
Přestěhovali jsme se a všechny kočičky v té době už jich bylo pět se stěhovalo jak jinak s námi.
V novém domově to bylo prohlížení a očichávání,byli zavřené tři týdny aby si pořádně zvykli.Byl to boj,kočky které jsou zvyklé chodit ven a najednou museli být doma,všude lezly,všechno důkladně prohlížely,když nějaká něco objevila hned to otatní museli prohlédnout.V té době jsme ještě neměli dodělané dveře a tak o nějakém klidném nočním vyspání jsme si mohli nechat jenom zdát.
Když byl klid tak to byl ten správný čas začít řádit a nejlíp se běhá po lidech,kteří jsou pod peřinou a snaží se usnout.A co teprve dostat se pod peřinu a nebo ty palce co vyčuhovaly,ty‭  ‬přímo volaly-‭ ‬pojď si do mě kousnut.Ani naši psi nebyli nočních nájezdů ušetřeni.Často jsme v noci slyšeli až vzteklé poštěkávání a vrčení.Už jsme se všichni těšili až nastane ten očekávaný den a čičiny budou vypuštěny do přírody.
Všechny si zvykli docela dobře‭ ‬,jen Barunka se neustále vracela do starého domu,který nebyl zase tak daleko.A tak jsem každý večer chodila pro tu naši uličnici a nosila ji domů.Už na mě vymýšlela i různé finty,jako že tam vlastně ani není,schovávala se za keříky a takhle nám to vydrželo téměř dva měsíce.Potom konečně nastal čas,kdy přijala i ona nový domov a mohli jsme spokojeně žít.Kolem jen louky a hlavně žádné silnice a když tak byli daleko.
Těšili jsme se na první vánoce,pekli jsme perníčky,které jak jsem zjistila se vlastně pekli hlavně kvůli Barunce,protože ona byla jediná kdo je jedl.Ale i přesto jsme tento zvyk drželi a pro Barču pekli a rok co rok zavěšovali perníčky na stromeček aby mohla potom sedět a přímo ze stromečku si perníček utrhnout a sníst.A jak milovala rozbalování dárků,Ježíšek vždy pamatoval i na naše zvířátka a něco jim přinesl,ale Barunce té to vždy i pořádně zabalil.
Barunka byla snad i trochu zvláštní kočička nikdy jsem ji neviděla jak se zlobí,když jem přinesla nějakou opuštěnou kočičku z místního kravína,‭(‬dnes jich tu s námi žije‭ ‬25‭)‬kam je lidé odhazují jako nepotřebné věci,přijala jí,nikdy ji nedala najevo,že není výtána.Byla až neskutečně hodná a trpělivá,vypadala jakoby se neustále usmívala,šířila kolem sebe lásku a dobrotu.

Letošní vánoce jsme perníčky už nepekli.Barunka‭ ‬2.12.‭ ‬na první adventní neděli zemřela.
Měla totální selhání ledvin,snažili jsme se krmit stříkačkou,dávali různé léky,antibiotika,infuze i homeopatii.Nic nezabíralo.
Jednoho večera seděla Barunka nahoře v ložnici a rozhlížela se po bytě,potom sešla dolů sedla si k oknu a dlouho prohlížela zahradu,věděla jsem,že je konec,loučila se.
Potom šla a zalezla si do skříně.Vždy tam ráda spala.
Bojovali jsme čtrnáct dní,prohráli jsme.
Bylo to v neděli večer,volala jsem naší doktorce,přijela k nám domů....Když viděla,že Barunka má pusinku plnou boláků od močoviny,které měla plné tělíčko,že není schopna pohnout jazýčkem,natož něco spolknout,že se motá a zorničky jsou každá jinak rozšířená,tělíčko měla plné močoviny,bylo rozhodnuto,nechtěla jsem aby se trápila.Byla hrozně slabá.
Seděla jsem s ní na zemi a po celou dobu jsem ji měla v náručí.Snad věděla,že se bude mít líp,že to utrpení skončí a ona bude mít možnost žít nový a snad i lepší život.
Usnula na věky,a já ji měla neustále v náručí,ještě dlouho potom jsem ji chovala,hladila a nemohla tomu uvěřit.
Dala jsem ji zpátky do skříně a dopřála její dušičce klid odejít,odejít navždy.
Pohřbili jsme ji druhý den večer.

Děkuji ti Barunko,za to že jsi tu s námi těch třináct let žila,že jsme mohli poznat tvoji dobrotu a lásku,kterou jsi rozdávala.Tvoje očička už se na nás nikdy neusmějí,ale jednou jsem někde četla,že vše co jsme ztratili se k nám jednoho dne vrátí.Moc bych si to přála.Barunko.