Kočičí Drew Barrymore
Kočičí Drew Barrymore
Známá americká herečka hraje v jednom ze svých posledních filmů dívku, která si nepamatuje události z předchozího dne. Muž, který o ni má zájem, se tak s ní musí seznamovat každý den znovu a znovu. Film jsem neviděla, nevím, jak dopadne, ale jedno vím jistě: takovou kočičí Drew Barrymore je pro mne Francesca.
Francesca vstoupila do mého života začátkem října 2008. V předvečer Světového dne zvířat se ozval telefon, volala paní, která mi rok předtím pomohla s umístěním jednoho kocourka a nyní sama potřebovala pomoc. Neměla jsem v plánu pořizovat si další kotě, ale ubraňte se pocitu, že je nutné něco udělat, když tam venku v blížící se zimě žijí další kočičí bezdomovci, kteří ještě ani neodrostli koťátkovským střevíčkům. A tak ke mně dorazilo asi dvouměsíční šedé kotě a jeho bratříčci o pár dní později našli domovy u mých studentů. Kočička byla pojmenována po sv. Františkovi z Assisi, podle něhož byl Světový den zvířat zvolen. Načasování jejího příchodu mi totiž připadalo jako dárek přímo od sv. Františka.
Francesca však dárek pro sebe v podobě teplého domova neocenila. V okamžiku, kdy jsme ji s onou paní chtěly přendat z jedné přepravky do druhé, projevila ohromný postřeh a schopnost velkého zrychlení při sprintu. Během následujících deseti minut měla prozkoumán každý kout chodby a nejvíce ji zaujaly lyže zastrčené v koutě za skříní. V disciplíně sprint po lyžích kolmo vzhůru předvedla výborný výkon a zahnuté konce lyží si vybrala jako vhodný a relativně bezpečný posed. Nakonec se nám ji přece jen podařilo chytit a dát do přepravky. Pochopila jsem, že cesta k veterináři je nezbytná ihned, ne kvůli podezření na nějakou nemoc, ale protože sama bez pomoci bych ji další den už nemusela chytit.
Mladý veterinář naštěstí kromě lásky ke kočkám a odborných znalostí disponoval i rychlými reakcemi, takže prohlídka proběhla v poklidu. Její věk chtěl sice posoudit podle pohybu při doskoku, ale rychle pochopil, že nezvolil optimální metodu. Věk nakonec odhadl na dva měsíce a s testem na leukózu radil měsíc vyčkat.
Doma Francesca dostala vyhrazenou ložnici, která vždy funguje jako karanténa. Kočka divoká se pak proměnila na kočku neviditelnou, až mi majitelé velkých depozit záviděli. Francesca byla celé dni zalezlá ve vestavěné skříni, i když jedla dobře a po dvou nehodách zvládla i kočičí záchod, kam od té doby chodí vzorně. Ale kdykoli jsem do místnosti vešla, bylo tam naprosté ticho a kočkoprázdno. Mockrát jsem téměř uvěřila, že dokázala nějak projít zdí a z místnosti zmizet. Pokaždé, když jsem nakonec objevila její skrýšku, příště si našla jinou.
Když byla ve skříni, celkem snadno jsem ji časem dokázala vytáhnout ven a mazlit se s ní. Vydržela celý večer ležet klidně v náručí a příst. Snad žádná moje kočka neměla se mnou takovou trpělivost. Jenže ouha, v okamžiku, kdy jsem pustila, zdrhala do další skrýšky skrýt se přede mnou. Pokaždé, když do místnosti přišla znovu, opakoval se opět stejný scénář: schovaná Francesca, případně Francesca syčící a sekající tlapkou, která však opět po chvíli u člověka zjistí, že to vůbec není špatné. Tak to zjistila 30krát.
Kočka mnoha tváří umí však i klamat tělem. Dokáže předstírat, že je úplně v pohodě a rozhodně nemá zaječí úmysly, jen aby si počkala na tu pravou chvíli. Veterináři ji chválí, jaká je to hodná kočička a na mně se dívají s despektem, když vykládám o své adeptce na titul Plašanka roku. Ale já ji už znám, mne hned tak nenachytá. Takže i druhá návštěva u veterináře dopadla dobře. Uplynul totiž měsíc a my jsme vyrazili na test na FeLV a FIV. Teď už byla kočička dostatečně stará. Protože poslední měsíc hodně papala, vyrostla hned o měsíce dva či tři. Alespoň nový odhad věku podle zubů zněl na 4 – 5 měsíců.
Veterinář odebral krev a začaly dlouhé minuty čekání. Veterinář v mezičase konverzačně položil otázku, co bych dělala, kdyby test byl pozitivní. Co s ní? Nabízí se přirovnání se slavnou otázkou Nerudovou, ale je to spíše otázka hamletovská. Odpověděla jsem, protože i tato varianta mne samozřejmě napadla, test byl mezitím dokončený, výsledek byl naštěstí negativní, zvládli jsme ještě očkování a šlo se domů.
Doma jsem zrušila ložnicovou karanténu, což uvítali zejména Bart a Sam, kteří se už nemohli dočkat, až se seznámí s novým členem domácnosti blíže. Fran získala větší prostor a kamarády a já ztratila možnost ji chytnout a dále se snažit ochočit. Ve velkém bytě se kotě chytá už podstatně hůře. Ale malé pokroky děláme: už mě snese ve stejné místnosti, dokonce už vyskočila na tutéž pohovku, na jejímž druhém konci jsem právě seděla. Ale moc dobře ví, že metrová vzdálenost je bezpečná. A tak jsme třeba prošvihli přeočkování. Teď v pondělí nás čeká cesta k vetovi. Při objednávání jsem neopomněla dodat: pokud ji vůbec chytím.
